Podle archeologických nálezů byl amaranth pěstován před 7 tis. lety ve Střední Americe.

Jako první ho pěstovali Mayové, později i Inkové a Aztékové, ale i některé kmeny severoamerických indiánů. Aztékové ho před příchodem španělských dobyvatelů pěstovali jako nejdůležitější plodinu, hned po kukuřici a fazolích. Amaranth byl pro ně jak plodinou poskytující zrno k obživě, tak rostlinou využívanou při magických a mystických náboženských rituálech.

Amaranth byl také hlavní plodinou pro Inky, dodnes se v Andách pěstuje pod jménem kiwicha. Dále byl pěstován Aztéky, kteří jej nazývali huautli a dalšími původními obyvateli Ameriky. Tuto plodinu si vážili Aztkové natolik, že ji využívali v mnoha obřadech pro uctění svého božstva a to především Boha Huitzlopochtli - Bůh Slunce.

V oblasti Mexika z něj připravovali rituální nápoje a potraviny. Do dnešního dne jsou amarantové zrna tepelně opracovaná podobně jako pop corn (tzv. Amaranth POP) připravována a prodávána v ulicích Mexika jako alegrií (španělsky „radost“). Popovaná zrna jsou smíchána s medem, čokoládou  či  sirupem.

To byl také jeden z důvodů, proč bylo jeho pěstování Španěly zakázáno. Ačkoliv se pěstování amarantu pod španělskou nadvládou skoro vytratilo, zachovalo se na odlehlejších místech a ve vyšších nadmořských výškách Střední a Jižní Ameriky. V 18.století se dostal jako okrasná rostlina přes evropské botanické zahrady až do Asie.

V 19.století se již na svazích Himálaje pěstoval jako plodina pro zrno. Kromě Asie došlo k introdukci zrnových forem i do některých oblastí Afriky.

V současnosti se amaranth pěstuje po celém světě, přičemž v oblastech Afriky,

Karibiku a Asie (Čína,Vietnam, Malaysie) se používá stále především listová část amarantu jako zelenina (jako špenát, do salátů, ve směsích s masem a kořením). Známá je například pokrm „callaloo“, kde toto pojménování zároveň označuje tradiční polévku, ale je to i karibský název pro amaranth.